OBYČEJNÝ PŘÍBĚH 2
Severní láska
Severní láska
Litoměřice mě okouzlily hned na první pohled a následující čas, kdy jsem tam žil považuji za jedno z nejkrásnějších období dosavadního života. Čekala mě tam první opravdová láska, vztah, o kterém se dá říci, že byl osudovým pro můj život.
Tenkrát jsem měl šanci ještě tu cestu do pekel zastavit a změnit směr svého žití. Leč nedal jsem si říct a podle toho to pak vše dopadlo.
První osudová láska mého života se jmenovala Irena a měla v sobě cosi uhrančivého, divokého a omračujícího, jak už to bývá u první opravdové lásky. Mě bylo sedmnáct a Irenka byla o půl roku mladší než já. Poprvé jsem se s ní dal do řeči hned první den ve třídě,kdy jsem se rozkoukával po novém městě a intru,kde jsem měl následující 4 roky bydlet. Řekl jsem jí,že jsem z Prahy,ona na to,že to tam zná a dostali jsme se až k primáři Koutkovi z DPK Motol,jelikož Irena tam také pobývala zkrze anorexii.Pak jsem jí pozval na kafe a pizzu,párkrát jsme prošli náměstí a místní hřbitov a byla z toho láska jako trám.Bylo to prudký,silný a čistý.Žádný další vztah nedosáhl takové intenzity.Tak už to bývá vždy,když je to poprvé.
Chodili jsme spolu do třídy,odpoledne po městě plným historických památek a tajemných zákoutí a k ní domů,když nebyli její rodiče doma.
Po krátké době jsme se spolu pomilovali a bylo to silný a krásný.Teprve tehdy jsem poznal,že sex může být krásný,když je k tomu i cit a láska.
V lednu mi bylo osmnáct, tak jsem se rozhodl,že budeme žít spolu u Irenčiných rodičů,kteří nám vyhověli.Měli jsme spolu pokoj a bylo to celkem fajn.S jejími rodiči jsem vycházelo v pohodě,stejně tak i s jejím mladším bráchou Romanem.Matka byla dělnice v továrně na těstoviny a otec policejní důstojník.
Já jsem ale s Irenkou v malém pokoji v druhém patře paneláku s výhledem na železniční trať do Lovosic zažíval lásku jako trám. Chodili jsme spolu na procházky a sem tam,spíše o víkendech, do místního rockového klubu Dynamo a nebo do hospody Koule. Sem tam ke Kalichu na pivko.Já jsem Irenku naučil poslouchat grunge a rock a taky hip hop,který jsem tehdy začínal pod vlivem moravskýho kamaráda Mariána poslouchat. Cypress Hill, Run D.M.C. a podobné kapely.
Tenkrát jsem taky začínal psát básně a texty k mý nikdy neuskutečněný hip hopový kapele. Něco se i uchovalo do dnešních časů, tak tady předkládám něco na ukázku.
NOVEJ DEN
Tak máme tady opět novej den
já se ráno vzbudím a není to sen
Zapnu si radio a nebo televizi
a znova zase slyšim, že svět je v krizi
Tady se bojuje a tenhle zase krad
v Africe maj lidi zase velkej hlad
U nás rostou jedovatý houby
Rusáci se perou, házej po sobě bomby
Vyráběj se zbraně a pěstujou se drogy
normální člověk by měl bejt z toho grogy
Jsou tu samý aféry a politický krachy
kapitalisti ti tahaj z lidí prachy
Jo prachy vládnou světem a to dnes každej ví
každýho to sere a každej se bojí
Já na vás všechny kašlu, že někdo prezidenta zabil
určitě to byl zase nějákej debil
Jenže lidi si na tohle svinstvo zvykli
a nikoho to nesere, že svět je v pytli......
Tak v takovém stylu jsem tenkrát psal.Ještě tu mám něco z jiného soudku...
Válka v mojí hlavě
Válka v mojí hlavě
válka v mým mozku
odehrává se den za dnem
válka v mý duši
válka v mým těle
pokračuje a nevíme, kdy padnem
slyšíš to?
slyšíš ty výstřely a pády myšlenek a ideálů
cítíš to?
cítíš ten pach zpráchnivělých myšlenek
vidíš to?
vidíš,jak ti teče mozek z hlavy
přeplněný ideály
novýho světa, nový víry
a mýho novýho JÁ?
ano vidím,
cítím
a slyším
to všechno.
je to ve mě....
Těch textů bylo plno a mě se to tenkrát líbilo.Hlavně tedy Irence,kterou jsem těmito literárními skvosty okouzloval.Začal jsem dokonce psát i román o třech skejťácích z New Yorku,kteří jezdili na skejtu,hulili trávu a založili si hip hopovou kapelu.Napsal jsem asi čtyři či pět kapitol a ukázkami z toho paskvilu nebudu zatěžovat.
Tak jsem si tedy žil v Litoměřicích a do Prahy jezdíval čím dál méně.Omezil jsem i mé perníkové dýchánky,neboť jsem byl šťastně zamilován a nepotřeboval jsem umělé štěstí.
Snad asi dvakrát jsem měl s dcerou kamarádky mý mámy nějakého toho halucinogenního tripa. Pod vlivem jakési dublované spirály jsem byl tehdy své Irence nevěrný s jistou Von Zimmermannovou z Vídně, která si mě dotáhla na vysokoškolskou kolej a tam jsme se milovali.Šeptala mi do ucha německý slůvka lásky a pouštěla k tomu Mozarta.
Zajímavej zážitek....
Ovšem Irenka uměla být i divoká a její hádky a excesy byly dost silný kafe i pro mě.Trpěla anorexií a navíc mívala i histerický záchvaty.Byly to často krutý bitky jak slovní,tak i fyzický.Za ten rok a půl jsem si zažil to,co někdo za několik let regulérního manželství.Máma s tímto vztahem nesouhlasila a někdy na podzim roku 1995 přijela ještě se svým kamarádem do Litoměřic autem,zazvonila u dveří,já byl tenkrát doma sám a řekla ať se zbalím a jedu do Prahy. Nejdřív jsem nechápal o co jde,načeš máma do mě začala hustit,jak mě Irena ničí,že takový vztah mě odrovná a já už dnes nevím co ještě.Nakonec jsem podlehnul,zbalil pár věcí a nasedl do auta a nechal se odvážet temnou nocí do Prahy.Dlouho jsem to pak mámě vyčítal.Zanechalo mi to hlubokou jizvu na duši a vůči mámě jsem se pak zatvrdil.Dnes vím,že to byla jen moje vina,že jsem podlehl,že jsem si tenkrát nestál za svým a nerozhodnul se podle svýho srdce i za cenu,že by to byl výběr špatný.Myslím si,že jsem tehdy udělal osudovou a největší chybu svýho dosavadního života.Od té doby šlo vše pomalu ale jistě z kopce.Já to tak nevnímal,ale dnes vím,že tehdy doopravdy začala má zkáza.Nedokázal jsem si obhájit svůj postoj a to se pak táhlo se mnou následujícími lety.
Možná,že za dalších deset let budu hodnotit za největší chybu svého života něco jiného ale v současné době to vidím s odstupem dvanácti let takto.
Kopnutní do tmy
Ocitl jsem se tedy opět v Praze, byl podzim roku 1995 a všude bylo šedo. Nejvíc mě na duši. Ztratil jsem tenkrát smysl života, tedy Irenu a lásku. Irča ještě párkrát přijela za mnou do Prahy a chtěla, abych se vrátil do Litoměřic. Jenže ani tehdy jsem neměl sílu se vzepřít a jít si za svým. Možná, kdybych se tenkrát obrátil k Bohu,mohl jsem si mnohá trápení,která mě ještě čekala ušetřit. Leč Boží plán byl jiný a měl se dále plnit,jak bylo psáno.
Tehdy matka hledala školu, kde bych mohl pokračovat,jelikož peďák v Lioměřicích jsem přerušil v půlce druháku.
V devatenácti letech jsem nastoupil do poloviny druháku na Evangelickou akademii v Praze,která v mnohém změnila můj život díky lidem,které jsem tam potkal.Tenkrát jsem byl v permanentní depresi a pocitu zmaru a opět jsem to roztočil s Alešem a starejma známejma.Objevili se nový lidi,jako například Bohouš,který měl slušný zásoby perníku a tak jsem začal brát intenzivněj i několikrát do týdně,až to bylo skoro denně.Propadl jsem dekadenci a nihilismu.Z bezstarostného skejťáka a huliče,který se rád bavil po hospodách a rokáčích jsem se stával introvertním samotářem.Stýkal jsem se jen s pár lidma a poslouchal The Velvet Underground, The Doors a Psí Vojáky.Začal jsem po dlouhý pauze víc číst,hlavně beatníky a českej underground,Egona Bondyho a různý ezoterický spisky.Z Nirvánisty,skejťáka jsem se stal hipíkem nihilistou mystikem.
Byla to ovšem jen další maska,kterou jsem si nasazoval,abych utekl domnělým příkořím z vnějšího světa,který jsem se snažil vytěsnit ze svýho života. Začal jsem tehdy také dost psát,což mi zůstalo dodnes.Něco se neuchovalo a zbytek čas protřídil.Jedna z prvních trochu povedenějších básní dle mého soudu pochází z roku 1996, někdy ze začátku podzimu.
HOLUB
Po záhoně se prochází
holub mého smutku
a vskutku
město je spoutáno
pod mříží
elektrických hadů
a
zase umírají stromy
a
jablko padlo do ranní mlhy
rezavé jako koleje
mého vláčku snah a nutkavých nutností
ve kterým sedím
v poloze mrtvýho brouka
a snažím se podívat z okna
ale
nemám už sílu pohnout se
kupředu
Chodil jsem tedy na EA,kde jsem okamžitě zapadl do skupiny lidí stejného ražení. Byli to Honza S.,který měl v šestnácti letech plnovous a vypadal jak Allain Ginsberg,Dominik A., Collin,Káča a Bára a hlavně Tomáš P. alias Pužík,člověk,který se stal na následujících deset let mým jediným přítelem a souputníkem.Jeho skutečná role v mém životě čeká ještě na objektivní posouzení s odstupem času.
S touto partičkou jsem chodil o přestávkách ve škole na špeky a pivo a vedli jsme filozofický řeči o smyslu světa, o buddhismu,generaci hippies a svobodě drog a psychedelických zážitcích.Začal jsem psát kratší povídky.Toto je jedna z nich:
VÁLKA NA OSTROVĚ VLASTNĚ NEZAČALA. . .
Na řece se usídlil ostrov racků, odněkud zněla hudba, visel nad tím vším zlověstný měsíc a šklebil se v úplňku. Město mělo zlý siločáry.
Mluvil vnitřní třes a strach zkrze lidi, kteří ráno opakují stejný rituály a soukromý války.
Já šel a teskná něžnost byla na chvíli tupá a přepitá, i když někde nahoře visela touha,podobně jako ten měsíc.
Tak jsem si sedl a pil a psal a snažil se nemyslet na něhu a její krutost.
Zase se stávám tvrdý jako kost, ale přeci je možný, aby mě zachvátila duchovní prázdnota.
Vnikají do mě ostny světa, drzost pouličních prodejných děvek, stejně jako soucit nad těmi, kteří se nedokázali přizpůsobit a podlehli.
Možná prohráli, možná zvítězili.
Nemůžu posuzovat, neboť mi smrděj nohy, snažím se na nic nemyslet a v práci rozhazuju úsměvy a mluvím jen tak, aby se udržovala nejnutnější koverzace, zatímco v hospodách mě to nudí a tlachám, abych nemusel myslet na lásku.
Cejtím ten táhlej žal a noci jsou plný běsů. Kráčejí ke mě po žebříku a v jejich beztvarosti a šklebu cítím výsměch pekla.
Bůh ten o mě sice ví, ale v mý temnotě nedokážu odpovědět na jeho hlas.
Ale záklopka proti démonům už existuje, i když ji zaklapnout a hrdě kráčet ulicema, nemuset si číst v tramvaji a jen se tak dívat do očí chodců není někdy jednoduchý.
Snad si zapálit cigáro a čekat na dotek věčně nedosažitelný, i když občas dost znatelný touhy.
Vím, že každý překřížení jizev duší posiluje ve vědění, ale víc posiluje jeho odejmutí, návrat do prázdna dnů, který je po každým ataku souznění silnější a silnější.
Kam až to může jít? Už teď jsem na pokraji šílenství,možná už se to stalo dávno za dnů trávených v místech totálního úpadku duše mezi stěnami beznaděje.
Co vlastně je definitivní? Láska či bolest?
Ba ne, ani jedno. Střídá se to, pění to a je to chvílema klidný jako moře,stejně tak i nedozírný a to není zrovna nejpříjemnější poznání.
Ach jaká to slast nevědomosti bolesti a tíhy žití v dětství.
Zřejmě se však jedná pouze o předehru, o nalákní do pasti.
Jo zkrátka, když ptáčka lapají. . .
Jenže já už jsem chycen, poznal jsem, že ta klec není zlatá, že je prolezlá korozí, leč její mříže mnou a druhými stavěné jsou čím dál pevnější. Je jen iluzí, že se dají snadno rozbít a osvobodit se do vlonosti.
Ta volnost je jen iluzí a láska je droga s krátkým účinekm.
Leč narozdíl od těch pozemských, umělých se její účinky zmenšují úměrně s dobou užívání.
U lásky je to naopak a to děsí, neboť nevím, kam až to může zajít.
Tak sedím a piju, venku oranžovo a jen slova můžou na chvíli osvobodit.
Je tu však něco víc a o tom Bůh se mnou zatím nemluvil.
Udála se tu jen tichá plíživá zrada, opuštění a odpuštění a to není to, o co zrovna stojím.
Mám mastný vlasy, podivný vyrážky vyhřezly mi z kůže a odpadávám po kouskách.
Jako listí podzimu, který se zase hlásí o přízeň mých očí a opět kruh se uzavírá. Mě ty kruhy už nudí a ponořují pod hladinu bytí, už dlouho, znova, vždy v různý intezitě.
Asi je to nekonečnej proces.
Ale fuck off filosofie.
K čemu mi je?
Stačí jen útěcha.
Třeba v podobě ostrova racků plujících opět po Vltavě.
Něco se vrací do normálu, něco hrozí erupcí výjmečnýho stavu,válka nikdy nezačala, je tu neustále a já jsem jednou vojákem a jindy dezertérem. . . .
Tak jsem vedl svý soukromý duchovní války a propadal mylnému zdání,že tohle je ten opravdový život. Bylo to proto,že po povrchním přístupu k životu jsem začal hledat smysl života a nějáké to duchovno,začal jsem číst a i lidé okolo mě byli intelektuálně na vyšší výši než partička z Hlubáku či ta moravská.
Připadal jsem si,že jsem součástí tehdejší alternativní subkultury,která se rodila a pulzovala po pražských klubech. Dnes z této doby ani atmosféry nic nezbylo,město zapadlo do konzumního života 21.století,lidi se chtějí jen rychle a povrchně bavit a nic hlubšího je nezajímá.Alespoň takový byl můj dojem z města posledních let. Tehdy v roce 1996 to byl hlavně Rubín,Malostranská Beseda a Újezd.Tam se scházeli různý lidi a probírali záležitosti světa,ekologii a alternativní medicínu,židovskou a východní mystiku,drogové zážitky a posuny vědomí a dost nás tehdy psalo.Předčítali jsme si svý básně a srovnávali se s beatníky a undergroundem.Připadali jsme si tehdy jako nějáký novodobí hippies,jako novej underground postmoderního věku.Devadesátá léta se zlomila v pase a mi jsme cítili blízkost konce století a milénia a pořád to někde nad půlitry řešili. Tu atmosféru jsem popsal později v nějáký svý povídce.Tehdy jsem se hodně rozhulil a jednoho dne,když jsem bloumal po Andělu a sháněl někoho,kdo by měl nějákej matroš,jsem potkal člověka,kterýmu se říkalo Datel a ten mi nabídl,ať si to dám jehlou,že je to lepší.Já souhlasil, Datel mi to aplikoval a druhý den jsem si již doma ve vaně dával perník sám. Začal jsem brát nitrožilně,tenkrát tak třikrát do týdne,pak skoro denně.Byl jsem však bystrý a dokonalý a patřil mi tehdy svět.Byl jsem mystik a viděl do astrálních světů a má mysl mohla cestovat různými dimenzemi a časem. Ďábel mě měl ve své péči a já byl tomu rád.Trochu o mých stavech vypovídá tahle věc: VLNY Ve vlnách kráčím a točím se Teď je mi fajn Stoupám s tebou dál a občas myslím na minulý vlny Snad někdy zkrotím se Pokračování zde: www.story33.estranky.cz/clanky/ctete-dal/obycejny-pribeh-3